Základní linie výstavby textu v rovině tematické i jazykové (makrokompozice). Nejde o termín čistě lingvistický, jistě však je filologický a má uplatnění ve stylistice (někdy se užívá i termín stylový postup). Autor volí s ohledem na ↗stylotvorné faktory, zejména objektivní, rozsah informací a jejich pojetí a rozhoduje se i pro jistý model vyjádření jejich vztahů včetně tendencí ve volbě jaz. prostředků. V tomto případě jde o velmi obecné modely, které se v konkrétní situaci modifikují jak podle ↗funkčního stylu textu, tak podle žánrových tradic. Jejich konkretizací dospíváme k slohovým útvarům. Jednodušší z nich jsou vyučovány, z praktického hlediska je nezbytné si osvojit hlavně útvary administrativní (žádost, životopis, oznámení, inzerát aj.). Slohové postupy se v nich většinou kombinují. Obecné postupy prezentace tématu byly rozpracovávány již antickou rétorikou – z té doby má tradici nejen rozvržení na úvod, stať a závěr, ostatně velmi logické, ale např. i „návod“, jak v logické návaznosti formulovat úvahu o určité myšlence n. výroku: má být citována, parafrázována, vyložena, podpořena důkazy věcnými n. logickými, osvětlena pomocí kontrastu, doplněna příklady a citací významných osobností; na závěr je myšlenka shrnuta v pregnantní formulaci n. je ukázáno její praktické využití. Tento postup se dodnes intuitivně dodržuje např. při výkladu odborných pojmů. Dnešnímu uživateli je běžný model tvorby životopisu, dokonce ve dvou verzích – tradiční (s časovou linií a vyjádřením textových souvislostí) a strukturovaný (podávaný ve věcně souvisejících nespojitých faktech).

Základní slohové postupy jsou:

(a) informační slohový postup: Jeho podstatou je objektivní předvedení faktů, ale není nutné vyjádření jejich souvislostí; text může být nekohezní (↗koheze) a gnómický; důležitou roli v něm hrají jména a faktografické údaje, slovní zásoba je neutrální, variabilita vyjádření není vhodná. Útvary vznikající na základě tohoto postupu (např. pozvánka, telegram, hlášení, zpráva) jsou obvyklé v textu administrativním, publicistickém a v běžné denní komunikaci.

(b) vyprávěcí slohový postup: Je pro něj typická subjektivně (autorsky) viděná prezentace faktů uspořádaná v pokud možno časové posloupnosti; text je kohezní, aktualizovaný; důležitou roli v něm hraje sloveso a výrazy dynamické. Na základě postupu vznikají různé modifikace vyprávění prostého i uměleckého, jež je velmi propracované a doplněné jinými postupy. Výstavbou uměleckých textů se zabývá ↗naratologie. Ve věcných stylech veřejné komunikace se tento postup užívá jen málo, např. v historických pracích je suplován popisem děje.

(c) popisný slohový postup: Je to takřka univerzálně použitelný postup, jehož charakter se mění podle ↗objektivního stylu, do nějž je popisný text začleněn. V zásadě umožňuje postup prezentovat informace nespojitě, v libovolném pořadí a ze subjektivního hlediska, je gnómický a v jazykové výstavbě hrají důležitou roli jména. V odborném textu je však popis vázán obecnými zákonitostmi tohoto typu komunikace (objektivnost a relativní úplnost, výrazná terminologičnost v pojmenování jevů i vztahů, uspořádanost informací podle určitého schématu ‒ v popisu děje tedy podle časové následnosti). V praktickém životě se setkáváme s modifikací tohoto slohového postupu – popisem pracovního postupu: ten musí být objektivní, přesný a relativně úplný a také poměrně explicitní, neboť často slouží i jako pracovní návod pro méně zkušeného příjemce. Také ve školské praxi se vyučuje popis objektivizovaný, a tak subjektivnost pohledu, která je principu popisu vlastní, uniká pozornosti. V textech prostě sdělovacích se naopak popisuje velmi nepřesně a výběrově, často se vkládá i časová linie a popis se dynamizuje. V krásné literatuře může být popis výrazně subjektivizovaný až lyrizovaný, často tu najdeme ↗aktualizaci výrazu. V literární teorii se nazývá takový popis líčení.

(d) výkladový slohový postup: Charakterizuje ho objektivně podaná strukturovaná informace akcentující příčinnou souvislost složek, text však směřuje ke gnómičnosti; z jazykového hlediska je důležitá propracovaná větná a nadvětná stavba s přesně vyjádřenými vztahy, omezena je aktualizace všech úrovní vyjádření. Postup je typický pro ↗odborný styl, kde má různé modifikace podle vědních oborů a míry odbornosti, užívá se však také (v méně propracované podobě) v publicistice.

(e) úvahový slohový postup: Má mnoho společných rysů s výkladem (bývá s ním někdy spojován), liší se však tím, že souvislost faktů je nazírána ze subjektivního hlediska s fakty dobře obeznámeného autora a teprve přes tento zorný úhel směřuje text k nadčasovosti a objektivitě. Úvahový postup konkretizovaný v žánru úvahy je typickým postupem analytických žánrů ↗publicistického stylu, uplatní se i v ↗odborném stylu (zejména společenskovědním) a je podstatný pro ↗styl esejistický.

Všechny uvedené postupy jsou monologické, což nedopovídá skutečné struktuře jazykové komunikace. Proto byl ✍Mistríkem (1985) zařazen mezi slohové postupy také dialogický slohový postup; jeho vlastnosti jsou na obecné úrovni blízké postupu vyprávěcímu. Viz ↗dialog.